Emo je jako...láskaa bolest...
Prázdný pokoj plný ticha a husté tmy s křehkou postavou v temném rohu...v chladném objetí stěn pláče mladý život plný bolestí a smutku....Zřejmě z lásky neopětované nebo z lásky nechtěné....Pláče dívka nevinná,její slzy,tak čisté a bez poskvrny,padají z nebesky modrých očí do ne tak božské tmy.Tma je černá a bolí jako ostrý trn v srdci,který nejde vytrhnout ani zarazit do nitra...Zůstane tam navždy jako vzpomínka na něco,co kdysi bylo krásné...Možná tak krásné,jako jemné peří z křídel andělů,možná tak krásné jako jiskry v očích,které nikdy nezhasnou,možní jako stéblo trávy s kapkou rosy na špičce...ne,nic není krásnějšího,než -li láska,ale teď,když je tak sama a opuštěná pochybuje o síle toho citu...pochybuje,že ještě někdy dokáže milovat.Má ten hrozný strach,že srdce v jejím těle zemřelo v jeho rukou...dříve horké a živé...teď jenom mrtvá část života...Života,která pomalu nestojí za nic....
