..pár básniček-od srdce..
MRTVÁ DUŠE
(vlastní tvorba)
Kdo pomůže krvavému srdci?
Kdo pomůže duši v kleci?
Kdo má tu sílu a moc?
Kdo dokáže rozehnat temnou noc?
Už nikdo té zkažené duši nepomůže!
Ona se jen na zlo a bolest zmůže.
Dokáže jedině trápit své blízké!
Její řeči a skutky jsou smrtelně slizké.
Domovem jí černý kout,
kde může své ohavné plány kout.
Živí se pláčem druhých duší,
dlouhý závoj z mrtvol jí sluší.
Ale již chápe, že umí působit jen bolest,
že nedovede dobrou bránou prolézt.
A tak nechte jí už pryč odejít,
ať může se svou samotou žít!
NAŠE OSOBNOST
(vlastní tvorba)
Čtyři povahy a dohromady jedna,
čtyři povahy bez pevného dna,
všechny sídlí v každém z nás,
ale rozpoznat je nejde snáz.
První povaha, to je výbuch sám,
rozčílí ji podnět neznámý i znám,
jenže každý nepokoj rychle pomine,
a zachvilku tváří se opět nevinně.
Druhá povaha, tak vyvážená a klidná,
jako povaha je velice silná,
může však působit mírně lhostejně,
ale popravdě je milá neméně.
Třetí povaha, sama sebe hledá,
její tvář je pořád bledá,
potřebuje pociťovat hluboké city,
představuje si o sobě hrůzné mýty.
Poslední povaha je plna lehkého úsměvu,
šťastná duše, stále bez hněvu,
na jednom místě nesetrvá déle,
a pusou bez cíle neustále mele.
Čtyři povahy a dohromady jedna,
čtyři povahy bez pevného dna,
to ony tvoří naši osobnost,
staví nám do společnosti most.
(báseň složená speciálně pro moji recitaci:))
JÁ BLÁZEN
(autor: Kreténka, z webu cituj)
Modrá tužka v ruce mé,
nepíše to podstatné.
Mrcha by teď měla psát,
nechce se však srandy vzdát.
Kája se jí nelíbí,
ať jí prdel políbí.
Učitelka cosi žvatlá,
zavolám jí psychiatra.
Doktor na ní okem mrkne,
prohodit by ji moh oknem.
Radost mi však neudělá,
úča je prý zdravá celá.
Na mě se teď mrk bílý plášť,
v očích vidět mu velkou zášť.
Prý normální nejsem tu já,
no to se mi snad jenom zdá.
Za zády má ten svůj kufr,
letí na mě, to je fofr.
Než se stihnu vzpamatovat,
kazajku mám a ruce vzad.
V bílé cele pomstu spřádám,
Blázen že jsem? No já vám dám!
SMRT
(vlastní tvorba)
Zem studí,
tělo vychládá,
smrt je sudí,
nahrazuje ti kata.
Tep utichá,
ze světla bolí oči,
krví se zalykáš,
celý svět se točí.
Už vše pomalu mizí,
poslední naděje umírá,
tvé tělo je jako cizí,
pohled se ti do nicoty upírá.
Poslední objetí,
které bez citu tě mučí,
je od smrti,
bude tvůj poslední kočí.
TOPÍM SE
(vlastní tvorba)
Hrdlo stáhlé,
vzduch se nedostává,
padám stále,
a celá nahá.
Hrůza v očích,
vybledlé rty,
svět se mi točí,
už nemám sny.
Smířená se smrtí,
přestávám bojovat,
duše mi odletí,
nemohu si již nadávat.
Já topím se,
není mi pomoci,
mé tělo nezachrání se,
jen krok schází ke konci.
Zašlý nápis na mém hrobě,
utopila se sama v sobě.
SEBEVRAZI
(vlastní tvorba)
Záludný pocit viny,
děsivý pocit beznaděje,
cítíš se jako v agonii,
co se to sakra děje.
Přišla slabá chvíle,
do mysli se ti vkrádá nápad,
tělo ti zevnitř hnije,
přeješ si do hlubin padat.
Proč to tedy neskončit hned,
proč čekat až na osud,
vždyť polibek smrti chutná jak med,
a chybět nikomu nebudu jak doposud.
A tak noční cesta za cílem,
sama sobě se hnusíš,
všem jsi tu byla zlým motivem,
teď už to skončit musíš.
Co se to stalo,
obraz se točí,
kam vše pláchlo,
to vše končí.
Je již pozdě na výčitky,
už nic nevrátíš,
tvůj osud odmítá námitky,
muka jsou poslední, co ucítíš.
Červené perly na zemi,
bezmocná těla bledá,
nenajdou spasení,
milost sebevrahům nikdo nedá.
LÁSKA
(vlastní tvorba)
Láska, tak úžasný pocit,
již netrávíš sám dlouhé noci.
Dovoluješ jí se tě zmocnit,
neuvědomuješ si sílu její moci.
Zrada se mezi vás vkrádá,
bere důvěru a krásné chvíle,
vyslala k vám zlého hada,
její pozornosti už ti nepřipadají milé.
Na řadu přichází žárlivost,
v ruce ostrý nůž,
máš obrovskou zlost,
nikdy jsi se necítil hůř.
Ruka bezhlavě bodá,
u noh leží ti tělo v bezmoci.
Bílá barva dlaždic je rudá,
kde je teď ten úžasný pocit.
Amor, anděl lásky.
Žárlivost, anděl smrti.
Kdo z nich vyhraje bez nadsázky,
oba nepřejí ti!
CHYBA
(vlastní tvorba)
Vez mě koni můj přes pole, přes lány,
ne, nezrychluj, jdi jenom pomali,
jdi tak, ať se ti lehce jde,
neztrhej to krásné tělo své.
Osud nás spojil v jedno tělo,
naneštěstí to opršelo,
odpust mi za způsobené utrpení,
pro příště se to všechno změní.
Vzpomínej na nás v dobré světle,
vše bych vyměnila jen za tebe,
ale Bůh měl asi jiný plán,
každý z nás je teď pořád sám.
Hladím tvé staré zaprášené sedlo,
proč se to mezi námi nepovedlo,
stále pláču nad tvým zašlým hrobem,
schází mi tvůj dusot s řehotem.
Zbytek ovsa v rezavém sudu,
zůstal tu po tobě na dlouhou dobu,
ten jsi měl ze všeho nejvíce rád,
už nemám komu ho teďka dát.
Ještě mám jednu jedinou prosbu,
nechci ti dát žádnou hrozbu,
jen bych tě ráda poprosila,
odpust mi, co jsem ti způsobila.
SMUTNÝ PŘÍBĚH
(vlastní tvorba)
Já milovala koně,
život bych dala pro ně,
jejich vlající hříva,
se mi pořád připomíná.
Dusot kopyt celého stáda,
mi pokaždé novou chuť žít dává.
Díky koním jsem začala poznávat,
co je to mít doopravdy rád.
Poté se splnil můj veliký sen,
proháněla jsem se svým koněm.
Byli jsme spolu na slunci i v dešti,
už jsme se bez sebe neobešli.
Byli jsme spolu krásných deset let,
ale pak se roztříštil celý můj svět.
Jednou v noci jsi navěky odcházel,
osud dobrou tvář zrovna odvracel.
Od té doby jsem na koně nesedla,
já to prostě nesvedla.
Tebe mi nikdo nenahradí,
a tak doufám, že se ti v nebi daří!
ŠEST POVAH
(vlastní tvorba)
Šest povah a dohromady jedna,
tolik různých osudů,
osudy bez pevného dna,
šest životních motivů.
První má vedoucí postavení,
vnitřní já vyjadřuje zpěvem,
v této duši klidu není,
někdy mísí strach s hněvem.
Další je zevně silná,
ale to je jen ochranné krytí,
svou nejistotou se zmítá,
jako v labyrintu se cítí.
Třetí, tak plná života,
obličej s šibalským úsměvem,
líbí se jí dívčí nahota,
potěší jediným pohledem.
Čtvrtá, jakoby mezi ně nepatřila,
charakterizuje ji útlý pas,
a přesto vypadá hodně milá,
jenže v pozadí jí hledej zas.
Pátá má profil krysí,
ale neodráží se to v povaze,
otázka však nad ní visí,
je-li nevinná jak ve výraze.
A ta šestá, působí nenápadně,
je z nich také nejmladší,
odhadnout ji nejde snadně,
z šesti povah nejtišší.